A proč za to vlastně (ne) můžeme
Možná to znáš: objednáš si krabičky, všechno máš připravené, ale stejně „ujedeš“ na něčem, co v plánu nebylo. Čokoládka večer, ochutnávání při vaření pro děti, nebo „jen kousek“ něčeho, co ti kolegové nabídli ke kávě.
A pak přichází výčitky: „Proč to zase dělám, když to mám tak hezky nachystané?!“
Věc se má ale tak, že často nejíme proto, že máme hlad. Ale proto, že máme návyk. A ten se řídí hlavou, ne břichem.
Jídlo jako odměna, útěcha, nebo jen způsob, jak si „něco dopřát“.
➡️ Řešení:
Začni si těch situací všímat. Co konkrétně se v tobě spouští? Můžeš si psát deníček návyků. Ne hodnocení, jen pozorování.
„Zase jsi to pokazil/a.“
„Tohle ti stejně nikdy nevydrží.“
„Všichni ostatní to zvládají, jen ty ne.“
➡️ Řešení:
Zkus si představit, že mluvíš ke své nejlepší kamarádce, nebo blízkému příteli. Řekl/a bys jí to samé?
Zastav tu vnitřní řeč. Nejsi robot. I „chyba“ je součást procesu.
Jakmile to není na 100 %, tak to nemá cenu.
Když sním jednu sušenku, tak už „je to stejně jedno“ a dojím celý balíček.
➡️ Řešení:
Nastav si cíl na 80 %, ne 100 %. Všechno nebo nic NEFUNGUJE.
I jedna „lepší volba“ za den má smysl.
Nudíš se? Cítíš se unaveně? Naštvaně? Smutně?
Jídlo je dostupné řešení, jak si dát chvilku „pauzu“.
➡️ Řešení:
V momentě, kdy tě to popadne, zkus si dát 5 minut. Jdi se projít, napiš si, co tě štve, zavři oči. Možná to není hlad, ale potřeba péče.
My víme, že jídlo je víc než kalorie a gramy.
Vidíme denně, že i lidé s nejlepší vůlí občas klopýtnou a není to slabost, ale přirozenost.
Proto tvoříme krabičky, které chutnají. Které se hodí do reálného života. A které ti ušetří přemýšlení, co, kdy a jak.
Zbytek už je na tobě ❤️
Buďte laskaví sami k sobě
Lucie Tvrdoňová, Krabičkujeme s.r.o.