Body shaming – šikana, která zraňuje duši.

24.6. 2023

Jaký je ideál krásy? A kdo si ho vůbec dovoluje určovat? Nároky na to jak vypadáme jsou tak vysoké, především díky vyumělkovaným fotografiím na sociálních sítích, že se nedají splnit. Vyretušovat pupínky, zeštíhlit pas, zjemnit vrásky, opálit pleť, najít lepší úhel… Nejmodernější filtry fotí s dokonalým makeupem, telefony ubírají pár kilo a my se každý den obklopujeme něčím, co není skutečné, ale na pohled krásné.

Možná se budete divit, ale i ten zdánlivě nejdokonalejší člověk s překrásnou tváří, perfektní postavou, a nádhernými vlasy, má velmi často narušené sebevědomí a není se sebou spokojený.

Ideál krásy je pro každého jiný

S určitostí se nedá říci, kdo je nejkrásnější, kdo má nejhezčí postavu, kdo má ten nejzářivější úsměv, nebo nejuhrančivější pohled. Oscar Wilde řekl: „Krása je v očích toho, kdo se dívá.“ a každý člověk si za svůj život utváří jiné preference. Stává se, že vnímání krásy vychází také ze životních zkušeností.

Šikana je cesta k psychickým poruchám

Ponižování kvůli vzhledu nemusí přicházet jen z našeho okolí, velmi často přichází od úplně cizích lidí nebo od nás samotných. Proč se zraňujeme my sami by bylo na trochu delší povídání o tématu sebelásky, nicméně je důležité zmínit, že časté kritizování a negativní smýšlení o sobě samém může vést k úzkostem, depresím, poruchám příjmu potravy, *dysmorfobickým poruchám atp.

S jakým body shamingem se můžeme setkat? Sepsala jsem pár příkladů, které jste mi psali na mém instagramu .

Měl/a bys zhubnout. Takhle si holku/kluka nenajdeš.
Měla bys trochu přibrat, kluci mají rádi, když je na co sáhnout.
Měl bys trochu přibrat, holky mají rády pořádné chlapy.
Najez se taky někdy. Vypadáš anorekticky.
Začni se trochu hýbat a zhubneš.
Tohle bys asi neměl/a jíst.
Ty bys byl/a tak hezký/á, kdybys zhubl/a.
Ty bys byl/a tak hezký/á, kdybys přibral/a.
Jeee, vy jste těhotná?
Tobě asi chutná pivo, co?
Nepřemýšlel/a jsi o plastice nosu?
Nech si udělat umělá prsa, slušela by ti.
Nech si přišít uši nebo odletíš.
Zuby máš jako bobr.
Pleť máš jako puberťák, používáš určitě špatnou kosmetiku.
Jé hele, žehlící prkno jde.
Aby sis při běhu nevyrazila zuby.
Pihatko! Beďare!

Začněte u sebe

Jen velmi těžko změníme chování ostatních lidí. Můžeme ale zapracovat sami na sobě. Co vyzařujeme, to naše okolí vnímá. Radujme se ze své jedinečnosti. Mějme se rádi a děkujme každý den svému tělu za to, co všechno zvládlo. A když už se stane, že někdo nevhodně okomentuje váš vzhled a vy ztratíte řeč, nadechněte se a vůbec k sobě jeho negativní komentář nepouštějte. Je evidentní, že člověk, který má potřebu kritizovat ostatní, nemá vyřešené vlastní bolístky.

Co dokáže člověka opravdu zlomit jsou nevhodné komentáře. A to i v případě, že je okolí míní v dobrém.

**Pos*ali tě snad mouchy?**

Mary 45

Celé dětství a pubertu mě trápila anomálie mého obličeje. Vlastně i kus mého dospělého já. Mám pihy pouze na jedné půlce tváře, kterou jsem nenáviděla. Byla jsem terčem posměšků a šikany. Často jsem slýchala nadávky typu „ty jsi posraná jak od much“, nebo „tys spala pod cedníkem?
Málem jsem se nechala zlomit. Mé sebevědomí trpělo do té doby, než jsem začala pracovat sama na sobě. Na lásce k sobě samé. Je to dlouhá cesta a práce na určitém seberozvoji, ale stojí za to.

Neměli byste spíš nežrat?

Anička 32

Vždycky jsem měla nějaká ta kila navíc. Někdy méně, někdy více. Už na základní škole, hlavně v 5. třídě, mě kvůli tomu šikanovali. Byla jsem ta tlustá, to prase, ta co furt žere. Co na tom, že jsem jedla málo. Později na škole byl chvilku klid, pravděpodobně jsme „zmoudřeli“. Ale ne na dlouho. Jela jsem v plné tramvaji, když jsem chtěla vystupovat, slušně jsem řekla „s dovolením“ a pán mě hned odpálkoval slovy „nechtěla byste spíš zhubnout?“

Další veřejná šikana se mi stala na schodech u obchodního centra, celkem nedávno. Jdu po schodech dolů a proti mě parta kluků, mohlo jim být tak 30 let. Jak jsem se k nim přiblížila kluk zakřičel, „No, jestli my vůbec projdeme, jak je tlustá.“ Mohla bych pokračovat. Šli jsme s přítelem na oběd. Koukáme do jídelního lístku a pán vedle od stolu říká „neměli byste spíš nežrat?“

Také jsem si teď vzpomněla na otázky jednoho mého studenta. „Co jíte? Kdy jíte? Jak jíte? A proč jste teda tak tlustá?“ Jo, není nad upřímnost…..

Jeee ty si maličká!

Adriana 20

Jsem malá a hubená, vím to o sobě moc dobře. Přesto se najdou tací co mi to velice rádi připomenou poznámkami “jeee ty si maličká”, “a kolik že to vlastně měříš?”, “ty už asi nevyrosteš, co”, “a nerosteš ty do země?”. Jako s mladou holkou na střední škole a v pubertě, kdy se mění tělo, to slušně zamávalo. Neměla jsem se ráda a byla jsem nešťastná. Setkávala jsem se s tím každý den a hodně mi to poškodilo sebevědomí. Na lékařských prohlídkách jsem se styděla stoupnout na váhu, nebo se změřit. Domů jsem se vracela se slzami v očích.

V patnácti letech se mění každá slečna. Všímala jsem si, že se každá měníme jinak. Rozdíly mezi námi občas způsobily nějaké to nedorozumění, nebo nechtěné ublížení. Některá přibrala, jiná ne. Jedna měla akné a druhá ne. Já tehdy akné měla a dodnes mám v paměti jedno slovo, kterým mě oslovila spolužačka. “Beďare”.

V dospělosti jsem onemocněla a hodně zhubla. Sama jsem věděla, že jsem nezdravě hubená, přesto mi to musel někdo připomínat. “Nevypadáš zdravě, měla by ses najíst”. Když se mi povedlo váhu srovnat, stejně komentovali můj vzhled. “Nepřijdeš mi hubená, vypadáš normálně”.

Po nemoci se mi zhoršila pleť. Vylezlo mi akné a měla jsem co dělat sama se sebou, natož s komentováním svého okolí. “Ty seš nějaká olezlá, co se stalo?”, “máš to fakt hrozný, měla bys s tím něco dělat”. Vždy se během dne našel někdo, kdo mi připomněl něco, co jsem sama moc dobře věděla. Mohl to myslet sebelíp, ale stejně jsem měla chuť se zvednout a odejít někam pryč brečet.

Dobrý den, naše klinika vám zdarma udělá plastiku prsou, výměnou za označení na vašem instagramu.

Lucie 39

Spadla mi brada, když jsem četla nabídku ve své poště na sociální síti. Nebylo to poprvé, kdy mě někdo upozornil na to, že mám malá prsa. Kdy si lidé uvědomí, že se znáte, jako nikdo jiný. Začalo to už na základce, kdy se z holek stávaly ženy a já, ta malá hubená gymnastka, stále nic. Ta s nálepkou „plochá dráha“, „žehlící prkno“. Tisíckrát můžete slyšet, jak krásná jste, nic vás nepřesvědčí, dokud nedojdete do bodu, že se skutečně milujete. Milujete svou duši i své tělo. Dnes, když mi někdo řekne „kde jsi nechala prsa?“ s úsměvem odpovím „kde jsi nechal mozek?“ Nenabádám k útoku. Nabádám ke vtipu a k obrovskému nadhledu. Přála bych každému člověku na planetě, aby došel do bodu, kdy ho nerozhodí hloupost a netaktnost druhých.

Upřímná láska jako lék

Stačí jedno malé slovo. Jedna zdánlivě dobře mířená věta, která může velmi ovlivnit sebevědomí mladého člověka po dobu celého dospívání. Možná i dospělého života. Co si z toho můžeme odnést? Jak už jsem psala na začátku tohoto článku. Není v naší moci změnit osoby v našem okolí. Můžeme ale změnit přístup k sobě samé. Když se budeme hluboce milovat, když si sebe budeme skutečně a upřímně vážit, budeme to vyzařovat i do svého okolí.

A dost možná se po přečtení tohoto článku i vy zdržíte některých komentářů vůči druhým. Třebaže je myslíte dobře 🙂

Psáno s láskou a úctou ke všem dalším příběhům.

Vaše Lucka Tvrdoňová.